Trio RTH hraje ve složení Anna Romanovská Fliegerová housle a koto, Petr Tichý kontrabas a Michal Hrubý klarinety, saxofon a flétna. Trio se věnuje převážně volné improvizaci. Hudebníci sami i hudební nástroje, které k improvizaci využívají, mají velmi rozdílný hudební background. Anna Romanovská má klasické hudební vzdělání a silný vliv na ni jistě má soudobá hudba, v jejímž teritoriu se převážně pohybuje. Japonská třináctistrunná citera zvaná koto, na níž Anna hraje, přináší do celkového zvuku orientální nádech. Petr Tichý, jehož hudební základy položilo studium jazzového kontrabasu na Konzervatoři Jaroslava Ježka a na jazzovém oddělení pražské HAMU, se svým multižánrovým přístupem k hudbě přiznává i své kořeny v lidovosti, folkloru a folku. Michal Hrubý a jeho pankově folklórní hudební základ, rozšířený o nevšední hudební znalosti napříč staletími i hudebními styly, kongeniálně doplňuje celek o nezbytný prvek nečekaného.

Z. K. Slabý o nás a našem debutovém CD napsal:

Když jsme rozhodili sítě, abychom jimi podchytili nejvýraznější avantgardní hudebníky, kteří mohli v dětství zažít kreslený seriál Kocour Vavřinec a jeho přátelé, vycházející před padesáti lety v Mateřídoušce, a kteří by se ke svým dojmům chtěli/dokázali vrátit hudebně, byl mezi nimi – vedle Kořánů, Richtera, Wanka, Palackého a dalších – i klarinetista Michal Hrubý (1973). Oslovil nás, když se svým triem perfektně doprovázel křest mé publikace Potkávání setkávání / Listování v osudech v literární kavárně Volvox Globator, ale znali jsme ho i z projektů, jako jsou Květovaný kůň aneb Hanzlová Hrubý Svoboda Tichý nebo etnofreejazzové Prázdné hory jsou plné větru a deště. A věděli jsme, že začínal v mládeneckých letech v bigbítové skupině Sveřepé prase a že později vedl soubory Neočekávaný dýchánek nebo Kapitán Kajman. Zadanou šanci pojal naprosto odpovědně: zosnoval zbrusu nové trio s houslistkou a hráčkou na koto Annou Romanovskou (1982) a kontrabasistou Petrem Tichým (1974). To s odzbrojující lehkostí, lapidárností a zasněným nostalgizováním ztvárnilo skladbu Ach kocoure kocoure, právem označenou kritikou jako „oživení s lidovými názvuky“ (Švamberk) nebo jako „první vrchol alba“ Jiná hudba pro kocoura Vavřince pro „mísení zvuku japonského nástroje koto s jazzovým kontrabasem a výrazným minimalistickým motivem klarinetu; koto pak vystřídají housle v klenutém partu, aby posléze do skladby vtrhl free jazz“ (Hocek). Spojení tria se projevilo jako inspirativní a spolupráce Romanovské (kromě jiných aktivit členky komorního orchestru Berg od roku 2000, ale koncertovala například s Filharmonickým orchestrem České Budějovice, s Ensemble Grace, Ecce musica, Shvituris quartetem nebo se 108HZ – sdružením pro provádění soudobé hudby pod vedením Vlastislava Matouška nejenom po Evropě, ale i v Japonsku, Turecku a na Kypru), Tichého (známého například z dua HlaskontraBas se zpěvačkou Ridinou Ahmedovou nebo z kvintetu pianisty Marka Novotného) a Hrubého vyústila v nahrávku současného alba. Ale výraz „zbrusu“ do spojení s adjektivem nový vlastně tak docela nepatří, neboť s Romanovskou Hrubý už spolupracoval ve zmíněných Prázdných horách a s Tichým ve Květovaném koni, takže šlo spíše o logické i podnětné poskládání tria. Úvodní kompozici odpovídá (i přesahuje ji) současné album jak celkovým laděním, rovnovážně oscilujícím mezi komprovizační rozvážností a mírumilovnou kuráží (Moře sněhu), rozverným rozharašením či rozběsilostním kalupem (Ladění) a trojrozměrnou souhrou, plnou nápadů, pohodové vstřícnosti a důrazné nezvratnosti (Impro I, II, III). Právě důsledné využití kontrastní jednolitosti nástrojů (Hrubého klarinet, basklarinet, důsledně uplatněný hlavně v Impru III, a tenor saxofon, Romanovské housle a koto, jež přidává hře pocit neobvyklostí, tajemnosti či exotičnosti, a Tichého elektroakustický kontrabas vlastní konstrukce) vytváří harmoničnost, nečekanost, která není disparátní, jemnost, jež může být důrazná i propojná. Setkáme se tu průběžně s povlovností, odměřovanou na jemných vážkách, ale i s nahoufňovanou spontaneitou a bohabojnou titěrností, spřízněnou s umírněnou majestátností. Jako celek je tento kompakt poslechovou lázní, vzrušivou, leč bez nadbytečných extravagancí, dílem, jež má svou stabilní jistotu očekávané nečekanosti a fluidum tolik potřebného spříznění, oponujícího dobám nejistot. Právě proto může i léčit frustraci nečasu, což je sice už nadhodnota alba, nikoli však pomíjeníhodná. Sudzinova Hevhetia udělala dobře, že se vydání alba ujala. Což nabízí závěr: Co Vavřinec spojil, nikdo předčasně nerozvazuj!

Petr Tichý

Michal Hrubý

Klaus Kugel

Romanovská Tichý Hrubý Kugel

Recenze

AndreasSchiffmann Musikreviews.de

Adam Baruch

Unijazz T. S. Polívka

Jazzport J. Hocek

Romanovská Tichý Hrubý: nové album!, Jazzport, J. Hocek

Bylo to právě, Jazzport, J. Hocek

Rozhovory

Jak se vám líbí – Radio Proglas

 

The trio features Anna Romanovská Fliegerová on violin and koto, Petr Tichý on upright bass and Michal Hrubý on clarinet, saxophone and flute who indulge mostly in free improvisation. Very much like their musical instruments, the musicians themselves come from very different musical backgrounds. Anna Romanovská is classically trained violinist and is particularly influenced by contemporary classical music, where she is in her home territory. The Japanese 13-string zither called koto played by Anna brings an oriental feel to the sound of the trio. With his multi-genre approach, Petr Tichý, whose musical foundations stem from his study of jazz bass at the Jaroslav Ježek Conservatory and at the Jazz Interpretation Department of HAMU in Prague, reveals his rootedness in folklore and folk. Michal Hrubý and his punk-folk music origins, expanded by his extraordinary music knowledge crossing through centuries and music styles, congenially complements the sound of the trio by the indispensable element of the unexpected.

V roce 2009 mě šéfdirigent komorního orchestru Berg Peter Vrábel oslovil, jestli bych se do tehdy připravované inscenace Schwarz auf Weiss německého autora Heinera Goebellse byla ochotna naučit zahrát pár tónů na japonský nástroj koto. Bylo léto a na Novoměstské radnici se v rámci pražského Shakuhachi festivalu právě chystaly kurzy hry na tento v Evropě stále ještě poměrně neznámý nástroj. Vedla je japonská hráčka paní Haruko Watanabe. S radostí jsem nabídku přijala, zúčastnila se týdenního zasvěcovacího kurzu, během něhož jsem se krom jiného naučila jednu z prvních tradičních melodií Sakura, a začala jsem tak objevovat pro mě do té doby docela neznámý kousek hudebního vesmíru.

Historie kota sahá zpět do starověké Číny. Do Japonska bylo poprvé přivezeno jako dárek císařské rodině na počátku historického období Nara (710–794). Jeho čínský předchůdce se nazývá zheng. Slova koto se v Japonsku původně užívalo pro všechny strunné nástroje. Postupem doby však tento termín nedostačoval široké škále nástrojů, které do této kategorie spadaly. Název si tedy ponechal jen jeden z nich, známý dodnes jako třináctistrunné koto.

Původně byla hra na koto určena výhradně sluchu císařské rodiny. Tento dvorní styl hry se nazýval Gagaku, vyznačoval se jemností a elegancí a byl vlastně obdobou čínské dvorní hudby. V roce 589 byla totiž z Japonska vyslána oficiální diplomatická delegace, která měla sbírat informace o veškeré čínské buddhistické kultuře včetně hudby. V Japonsku později vznikla tři hlavní centra, kde se Gagaku pěstovalo. Byla jimi města Kjóto, Nara a Osaka. Tato tradice vydržela až do dnešních dnů a stále je inspirací pro hudebníky z jiných kontinentů. Z těch nejznámějších děl lze připomenout například Sept haïkaï Oliviera Messiaena (1962) či Curlew river Benjamina Brittena (1964), oboje přímo inspirované dvorní hudbou Gagaku.

Později se hra na koto rozšířila ze dvora i do širších třídních vrstev, tento styl se nazýval Hōgaku. Používal jiný tonální systém, melodie byly obvykle živější a v komorních ansámblech se sdružovalo více nástrojů najednou.

Od sedmnáctého století se hra na koto rozšířila natolik, že byla dokonce považována za základ kultivované výchovy každé dívky. V této době působil v Kjótu slepý hudebník, skladatel a učitel Yatsuhatsi Kengyo (1614–1685), který měl na rozvoj hry na koto zásadní vliv. Zavedl nové ladění nástroje v tóninách zvaných Hirajoshi (c, e, fis, g, h, c1…) a Insen (c, des, f, g, bé, c1…). V tomto ladění zkomponoval nemalé množství nových skladeb. Zrodil se tak zcela nový styl zvaný Kumiuta a mistr Kengyo je díky tomu dodnes nazýván „otcem moderního koto“.

V historickém období Meiji (přelom 19. a 20. stol.) začal být v zemi vycházejícího slunce patrný vliv západní hudby. Prvním hudebníkem, který začal kombinovat tradiční hudbu se západními vlivy, byl Michio Miyagi. Slepý skladatel, inovátor a performer, který napsal více než 300 skladeb pro koto a sestrojil populární sedmnáctistrunné basové koto. Miyagi je také autorem proslulé skladby Haru no umi (Moře na jaře), která se dodnes v Japonsku každoročně hraje při vítání Nového roku.

V současnosti je koto jedním ze symbolů japonské kultury. Užívají jej však hudebníci rozmanitých žánrů a kultur po celém světě (David Bowie v instrumentálni skladbě Moss Garden, skupina Queen v The Prophet´s Song, Rolling Stones v písni Take it or leave it ad., ze soudobé klasické hudby na evropském kontinentě je to např. výše zmíněný Heiner Goebbels se skladbou Schwarz auf Weiss, skladba Pozdrav slunci II pro 3-6 hlasý ženský sbor, gong a koto české autorky Ivany Loudové, či Lacrimosa pro barokní housle, koto, tam-tam a smyčce Slavomíra Hořínky. Ať už na něj však interpret hraje jazzovou improvizaci či rockový groove, nástroj si zachovává svůj jedinečný zvuk, který vždy evokuje jemnou krásu japonské kultury.

Koto je vyrobeno ze dřeva paulovnie plstnaté neboli Čínského císařského stromu, které je lehké a má výborné resonanční vlastnosti. Jeho délka se pohybuje mezi 176 a 190 cm, šířka je 27 cm a výška přibližně 8 cm. Mistrovské nástroje mívají často zdobné vykládání ze slonoviny, želvoviny či kovu. Struny se vyrábějí z různých materiálů, od umělohmotných až po hedvábné. Každá struna má svoji kobylku, jejímž posunováním hudebník nástroj ladí. Kobylky jsou vyrobeny ze slonoviny, umělé hmoty či ze dřeva. Jednotlivé struny jsou označeny japonskými číslicemi. Nejhlubší má číslo Ichi (jedna) a nejvyšší Kin (třináct). Stejně se zapisují i v partituře. Rozsah nástroje je od velkého Bé do es3. Každá část kota nese tradiční název. Odpradávna je tělo kota připodobňováno k tělu draka. Tomu odpovídají i jednotlivé názvy: ryuko – dračí krunýř, horní část kota, ryuhara – dračí žaludek, střední část kota a ryukaku – dračí hlava, zdobený kraj nástroje. Na koto se drnká třemi slovovinovými trsátky tsume, které se pomocí kožených prstýnků připevňují na palec, ukazováček a prostředníček pravé ruky. Levá ruka může pomocí stlačování či natahování struny za kobylkou vibrovat či provádět jiné druhy ozdob. Při hře koto spočívá na dřevěném stojánku a hudebník sedí u jeho kraje – ryukaku, kde je možné docílit nejprůraznějšího zvuku.

Existují čtyři základní ladění, založená na pentatonice:
Gakujyōshi – d, g, a, c1, d1, e1, g1, a1, c2, d2, e2, g2, a2
Nogijyōshi – d, g, a, h, d1, e1, g1, a1, h1, d2, e2, g2, a2
Kumoijyōshi – d, g, as, c1, d1, es1, g1, as1, c2, d2, es2, g2, as2
Nakazorajyōshi- d, g, a, bé, d1, e1, f1, a1, bé1, d2, e2, f2, a2

V soudobé klasické či populární hudbě najdeme samozřejmě ladění značně rozdílná. Například ve skladbě Lacrimosa pro barokní housle, koto, tam-tam a smyčce Slavomíra Hořínky z roku 2010 je to: des, e, fis, gis, h, es1, f1, g1, bé1, d2, e2, fis2, a2. I způsob hry se liší od tradičního. Jako výrazového prostředku se využívá hry za kobylkami, místo tsume hráč používá smyčec, paličky či úplně jiné zdánlivě nehudební předměty. Ve skladbě Schwarz auf Weiss si autor H. Goebbels dokonce vymyslel tzv. Koto machine, zařízení, které koto rozeznívalo zdánlivě samo, aby docílil dojmu oživlého nástroje. Na nylonové niti byl zavěšen klíč, taháním za nit klíč samovolně poskakoval po strunách a rozehrával nástroj.

Hudba pro koto se obecně nazývá sōkyoku, sólová hra potom shirabemono. Jejím nejoblíbenějším druhem je variační kus zvaný danmono. Termín pro komorní hudbu, v níž se vyskytuje koto, je sankyoku, což v překladu znamená hudba pro tři hráče. Dnešní obvyklá instrumentace sankyoku je: koto, třístrunný drnkací nástroj shamisen a japonská flétna shakuhachi. Velmi oblíbené jsou velké soubory deseti a více kot najednou, alespoň jedno z nich bývá koto basové. Časté také je, že hráč na koto zároveň zpívá melodii, tato technika je oblíbená u tradičních melodií a patří k již zmíněnému stylu mistra Kengyo kumiuta.

Mezi současné významné interprety patří např. jazzový kotista Reiko Obata, zakladatel skupiny East West Jazz band. Jako první natočil album jazzových standardů s doprovodem kota, vytvořil instruktivní DVD s názvem You can play koto, které obsahuje základy hry na tento nástroj. Obata je také jedním z mála hráčů, kteří pravidelně koncertují s velkými orchestry v USA. Další výraznou osobností je skladatelka a interpretka Yukiko Matsuyama, jejíž nahrávka Miho: Journey to the mountain vyhrála v roce 2010 cenu Grammy. Asi nejvýznamnější hráčkou s velmi širokým repertoárem od tradiční japonské hudby přes klasickou až k soudobé tvorbě je paní Naoko Kikuchi. Vystudovala univerzitu v Tokyu a dosáhla nejvyššího možného vzdělání na institutu NHK, škole pro hráče na tradiční japonské nástroje. Koncertovala téměř po celém světě a vyhrála několik soutěží ve svém oboru. V současné době žije ve Frankfurtu nad Mohanem a pravidelně koncertuje i vyučuje v Německu a v Japonsku.

Paní Naoko Kikuchi byla v létě 2014 hostem pražského Shakuhachi festivalu. Měla jsem to štěstí se s ní setkat, vidět její hru naživo a necelý týden u ní studovat. Její japonská preciznost v kombinaci s obrovskou dávkou nadání, citem pro interpretovanou skladbu i pro nástroj samotný, byla pro mě velkým zdrojem inspirace, stejně jako setkání s ostatními účastníky festivalu, lektory a studenty z celého světa. Pokud by se mě tedy někdo zeptal, na jakou kulturní událost roku 2015 se těším, jistě bych bez váhání uvedla další ročník tohoto festivalu, který se opět uskuteční na konci srpna v prostorách pražské HAMU.

Anna Romanovská Fliegerová se narodila 21. 3. 1982 v Praze. Vystudovala hru na housle na Pražské konzervatoři. V červnu 2008 dokončila magisterské studium na PedF UK v Praze (obory housle a hudební výchova). V dubnu 2006 a 2007 reprezentovala UK na mezinárodních mistrovských kurzech komorní hudby v programu Evropské unie MUSTUFE (music study festival) v Litvě. V rámci vysokoškolského výměnného programu Erasmus studovala jeden semestr na St. Patrick’s College of Dublin a absolvovala též čtrnáctidenní stáž na partnerské univerzitě v Moskvě.

Od svých studií na konzervatoři se Anna souvisle věnuje interpretaci soudobé hudby. Je stálou členkou komorního orchestru Berg (od roku 2000) a již tři roky spolupracuje s Petrem Kotíkem na projektech Ostrava New Orchestra a New Opera Days Ostrava. Na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka vyučuje hudební teorii a hru na housle.

Díky inscenaci Schwarz auf Weiss německého autora Heinera Goebbelse, kterou uváděl Orchestr Berg na Strunách Podzimu v roce 2009, se Anna začala učit hrát na japonský nástroj koto. O rok později pro ni byla napsána skladba s názvem Lacrimosa pro barokní housle, koto, tam-tam a smyčce mladého českého skladatele Slavomíra Hořínky a v roce 2017 kompozice nazvaná Tredecimchordon 4 koto Doc. Vlastislava Matouška. V současné době Anna využívá hru na koto především ve volných improvizacích s Triem Romanovská Tichý Hrubý.

 

Anna Romanovská Fliegerová was born in Prague in 1982. She has played the violin since she was five years old. From 1997 till 2003, Anna studied playing the violin at the Conservatory of Prague in the class of Prof. Karel Přibyl. In the spring of 2008 she finished master´s degree at the Charles University in Prague in two main subjects: teaching music and violin playing. In September 2009 Anna started her doctor´s studies at the same University.

During her studies at the Charles University she participated in chamber music masterclass MUSTUFE (MUsic STUdy FEstival) in Lithuania (April 2006 and 2007). In May 2007 she did a short- term attachement in Moscow. Anna spent also one semester in Dublin as an Erasmus student in St. Patrick´s College (2007). In June 2008 she won second prize on the nation-wide competition of Czech universities.

Since 2006 she has arranged summer Master Class for Prof. Bohuslav Matoušek in a south Czech cloister Zlatá Koruna during the Royal music festival Zlatá Koruna, where she worked also like a second manager for two years.

At the age of eighteen Anna become a solo violin player in the jazz orchestra of Prague´s theatre Na Fidlovačce. Since 2000 Anna has been a permanent member of Berg Chamber Orchestra (whose main repertoire is oriented to the original music of Czech and world´s composers of the 20th and 21st centuries). In 2018 she started to cooperate with Petr Kotík and Ostrava New Orchestra on a festival called New Opera Days Ostrava.

With many various groups Anna has performed in many European countries, in Turkey (2003, 2005), in Cyprus (2006) and in Japan (1997, 2001, 2006).

Among others musical activities she likes singing and composing.