Koto

Je tomu pět let, co mě šéfdirigent komorního orchestru Berg Peter Vrábel oslovil, jestli bych se do tehdy připravované inscenace Schwarz auf Weiss německého autora Heinera Goebellse byla ochotna naučit zahrát pár tónů na japonský nástroj koto. Bylo léto a na Novoměstské radnici se v rámci pražského Shakuhachi festivalu právě chystaly kurzy hry na tento v Evropě stále ještě poměrně neznámý nástroj. Vedla je japonská hráčka paní Haruko Watanabe. S radostí jsem nabídku přijala, zúčastnila se týdenního zasvěcovacího kurzu, během něhož jsem se krom jiného naučila jednu z prvních tradičních melodií Sakura, a začala jsem tak objevovat pro mě do té doby docela neznámý kousek hudebního vesmíru.

Historie kota sahá zpět do starověké Číny. Do Japonska bylo poprvé přivezeno jako dárek císařské rodině na počátku historického období Nara (710–794). Jeho čínský předchůdce se nazývá zheng. Slova koto se v Japonsku původně užívalo pro všechny strunné nástroje. Postupem doby však tento termín nedostačoval široké škále nástrojů, které do této kategorie spadaly. Název si tedy ponechal jen jeden z nich, známý dodnes jako třináctistrunné koto.

Původně byla hra na koto určena výhradně sluchu císařské rodiny. Tento dvorní styl hry se nazýval Gagaku, vyznačoval se jemností a elegancí a byl vlastně obdobou čínské dvorní hudby. V roce 589 byla totiž z Japonska vyslána oficiální diplomatická delegace, která měla sbírat informace o veškeré čínské buddhistické kultuře včetně hudby. V Japonsku později vznikla tři hlavní centra, kde se Gagaku pěstovalo. Byla jimi města Kjóto, Nara a Osaka. Tato tradice vydržela až do dnešních dnů a stále je inspirací pro hudebníky z jiných kontinentů. Z těch nejznámějších děl lze připomenout například Sept haïkaï Oliviera Messiaena (1962) či Curlew river Benjamina Brittena (1964), oboje přímo inspirované dvorní hudbou Gagaku.

Později se hra na koto rozšířila ze dvora i do širších třídních vrstev, tento styl se nazýval Hōgaku. Používal jiný tonální systém, melodie byly obvykle živější a v komorních ansámblech se sdružovalo více nástrojů najednou.

Od sedmnáctého století se hra na koto rozšířila natolik, že byla dokonce považována za základ kultivované výchovy každé dívky. V této době působil v Kjótu slepý hudebník, skladatel a učitel Yatsuhatsi Kengyo (1614–1685), který měl na rozvoj hry na koto zásadní vliv. Zavedl nové ladění nástroje v tóninách zvaných Hirajoshi (c, e, fis, g, h, c1…) a Insen (c, des, f, g, bé, c1…). V tomto ladění zkomponoval nemalé množství nových skladeb. Zrodil se tak zcela nový styl zvaný Kumiuta a mistr Kengyo je díky tomu dodnes nazýván „otcem moderního koto“.

V historickém období Meiji (přelom 19. a 20. stol.) začal být v zemi vycházejícího slunce patrný vliv západní hudby. Prvním hudebníkem, který začal kombinovat tradiční hudbu se západními vlivy, byl Michio Miyagi. Slepý skladatel, inovátor a performer, který napsal více než 300 skladeb pro koto a sestrojil populární sedmnáctistrunné basové koto. Miyagi je také autorem proslulé skladby Haru no umi (Moře na jaře), která se dodnes v Japonsku každoročně hraje při vítání Nového roku.

V současnosti je koto jedním ze symbolů japonské kultury. Užívají jej však hudebníci rozmanitých žánrů a kultur po celém světě (David Bowie v instrumentálni skladbě Moss Garden, skupina Queen v The Prophet´s Song, Rolling Stones v písni Take it or leave it ad., ze soudobé klasické hudby na evropském kontinentě je to např. výše zmíněný Heiner Goebbels se skladbou Schwarz auf Weiss, skladba Pozdrav slunci II pro 3-6 hlasý ženský sbor, gong a koto české autorky Ivany Loudové, či Lacrimosa pro barokní housle, koto, tam-tam a smyčce Slavomíra Hořínky. Ať už na něj však interpret hraje jazzovou improvizaci či rockový groove, nástroj si zachovává svůj jedinečný zvuk, který vždy evokuje jemnou krásu japonské kultury.

Koto je vyrobeno ze dřeva paulovnie plstnaté neboli Čínského císařského stromu, které je lehké a má výborné resonanční vlastnosti. Jeho délka se pohybuje mezi 176 a 190 cm, šířka je 27 cm a výška přibližně 8 cm. Mistrovské nástroje mívají často zdobné vykládání ze slonoviny, želvoviny či kovu. Struny se vyrábějí z různých materiálů, od umělohmotných až po hedvábné. Každá struna má svoji kobylku, jejímž posunováním hudebník nástroj ladí. Kobylky jsou vyrobeny ze slonoviny, umělé hmoty či ze dřeva. Jednotlivé struny jsou označeny japonskými číslicemi. Nejhlubší má číslo Ichi (jedna) a nejvyšší Kin (třináct). Stejně se zapisují i v partituře. Rozsah nástroje je od velkého Bé do es3. Každá část kota nese tradiční název. Odpradávna je tělo kota připodobňováno k tělu draka. Tomu odpovídají i jednotlivé názvy: ryuko – dračí krunýř, horní část kota, ryuhara – dračí žaludek, střední část kota a ryukaku – dračí hlava, zdobený kraj nástroje. Na koto se drnká třemi slovovinovými trsátky tsume, které se pomocí kožených prstýnků připevňují na palec, ukazováček a prostředníček pravé ruky. Levá ruka může pomocí stlačování či natahování struny za kobylkou vibrovat či provádět jiné druhy ozdob. Při hře koto spočívá na dřevěném stojánku a hudebník sedí u jeho kraje – ryukaku, kde je možné docílit nejprůraznějšího zvuku.

Existují čtyři základní ladění, založená na pentatonice:
Gakujyōshi – d, g, a, c1, d1, e1, g1, a1, c2, d2, e2, g2, a2
Nogijyōshi – d, g, a, h, d1, e1, g1, a1, h1, d2, e2, g2, a2
Kumoijyōshi – d, g, as, c1, d1, es1, g1, as1, c2, d2, es2, g2, as2
Nakazorajyōshi- d, g, a, bé, d1, e1, f1, a1, bé1, d2, e2, f2, a2

V soudobé klasické či populární hudbě najdeme samozřejmě ladění značně rozdílná. Například ve skladbě Lacrimosa pro barokní housle, koto, tam-tam a smyčce Slavomíra Hořínky z roku 2010 je to: des, e, fis, gis, h, es1, f1, g1, bé1, d2, e2, fis2, a2. I způsob hry se liší od tradičního. Jako výrazového prostředku se využívá hry za kobylkami, místo tsume hráč používá smyčec, paličky či úplně jiné zdánlivě nehudební předměty. Ve skladbě Schwarz auf Weiss si autor H. Goebbels dokonce vymyslel tzv. Koto machine, zařízení, které koto rozeznívalo zdánlivě samo, aby docílil dojmu oživlého nástroje. Na nylonové niti byl zavěšen klíč, taháním za nit klíč samovolně poskakoval po strunách a rozehrával nástroj.

Hudba pro koto se obecně nazývá sōkyoku, sólová hra potom shirabemono. Jejím nejoblíbenějším druhem je variační kus zvaný danmono. Termín pro komorní hudbu, v níž se vyskytuje koto, je sankyoku, což v překladu znamená hudba pro tři hráče. Dnešní obvyklá instrumentace sankyoku je: koto, třístrunný drnkací nástroj shamisen a japonská flétna shakuhachi. Velmi oblíbené jsou velké soubory deseti a více kot najednou, alespoň jedno z nich bývá koto basové. Časté také je, že hráč na koto zároveň zpívá melodii, tato technika je oblíbená u tradičních melodií a patří k již zmíněnému stylu mistra Kengyo kumiuta.

Mezi současné významné interprety patří např. jazzový kotista Reiko Obata, zakladatel skupiny East West Jazz band. Jako první natočil album jazzových standardů s doprovodem kota, vytvořil instruktivní DVD s názvem You can play koto, které obsahuje základy hry na tento nástroj. Obata je také jedním z mála hráčů, kteří pravidelně koncertují s velkými orchestry v USA. Další výraznou osobností je skladatelka a interpretka Yukiko Matsuyama, jejíž nahrávka Miho: Journey to the mountain vyhrála v roce 2010 cenu Grammy. Asi nejvýznamnější hráčkou s velmi širokým repertoárem od tradiční japonské hudby přes klasickou až k soudobé tvorbě je paní Naoko Kikuchi. Vystudovala univerzitu v Tokyu a dosáhla nejvyššího možného vzdělání na institutu NHK, škole pro hráče na tradiční japonské nástroje. Koncertovala téměř po celém světě a vyhrála několik soutěží ve svém oboru. V současné době žije ve Frankfurtu nad Mohanem a pravidelně koncertuje i vyučuje v Německu a v Japonsku.

Paní Naoko Kikuchi byla v létě 2014 hostem pražského Shakuhachi festivalu. Měla jsem to štěstí se s ní setkat, vidět její hru naživo a necelý týden u ní studovat. Její japonská preciznost v kombinaci s obrovskou dávkou nadání, citem pro interpretovanou skladbu i pro nástroj samotný, byla pro mě velkým zdrojem inspirace, stejně jako setkání s ostatními účastníky festivalu, lektory a studenty z celého světa. Pokud by se mě tedy někdo zeptal, na jakou kulturní událost roku 2015 se těším, jistě bych bez váhání uvedla další ročník tohoto festivalu, který se opět uskuteční na konci srpna v prostorách pražské HAMU.

Bibliografie:
KIKUCH, N. Profile. [online] [cit. 2015-24-1] Dostupné na www: http://www.naokokikuchi.com/e/profile/index.html
TRENT, E. The Japanese Koto: A Begginer´s textbook.1.vyd. Mizuyamasangyo Co. Ltd, 2010. 98 s. ISBN 4903796647.
Internetové encyklopedie:
Wikipedia.org:
Koto instrument. [online] [cit.2015-23-1] Dostupné na www: http://en.wikipedia.org/wiki/Koto_(instrument)
Gagaku. [online] [cit. 2015-23-1] Dostupné na www: http://en.wikipedia.org/wiki/Gagaku
Yatsuhashi Kengyo. [online] [cit. 2015-23-1] Dostupné na www: http://en.wikipedia.org/wiki/Yatsuhashi_Kengyo
Britannica.com:
Koto music, schools and genres. [online] [cit. 2015-23-1] Dostupné na www: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/301221/Japanese-music/283258/Function-of-drum-patterns#ref602991
Koto. [online] [cit. 2015-23-1] Dostupné na www: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/322867/koto

Text: Anna Romanovská Fliegerová, 23.1.2015